Povídky malostranské

Bylo krátce po parlamentních volbách. Vítězná strana už podepsala koaliční smlouvu se svými partnery a její předseda byl prezidentem republiky pověřen sestavením vlády. V rámci koaliční smlouvy byla ministerstva rozdělena mezi vládní strany. Nyní nadešla zářná chvíle pro jednotlivé lídry, aby ze svého středu vybrali na ministerské posty ty nejschopnější. Zbýval týden do plánovaného jmenování vlády. Všechny posty již měly svého kandidáta či kandidátku. Kromě ministerstva školství…

Předseda strany Za lepší regiony Rudolf Voříšek zrovna lamentoval ve své kanceláři. Jeho poradci se ho snažili uklidnit. Marně. „Já jsem říkal celou dobu, že to školství nemáme brát, je to jak koule na noze! Každý se tím akorát znemožní. Všichni básní o tom, jak je potřeba školství změnit, že je to jejich priorita, přidat peníze a tak dále. Vybudovat elitu národa. Výsledek nikde a voliči to vidí. Z toho mála, co vidí, protože zbytek se buď nedoví, nebo ho zásadně ignorují, jinak by si tím znechutili svého perfektního politika, si zapamatují zrovna tohle.“ „Nemůžete si to takhle brát. Když hodíte ručník do ringu, akorát tím dáte příležitost opozici, která pak do médií prohlásí, že nemáme schopného ministra školství a že bychom měli odejít rovnou všichni, protože jsme nemožní, ale nechceme si to přiznat.“ Předseda se na něj zoufale podíval. „Karle, je vidět, že jste s nimi neměl co do činění. Včera jsem šel po schůzi na oběd a potkal ve frontě místopředsedu Ligy vlastenců. Hned využil příležitosti, aby mi řekl, že při jednání o důvěře vládě nám to školství dá pěkně sežrat. Na ten jeho škodolibý úsměv jen tak nezapomenu.“ „Tak snad měl aspoň vyčištěné zuby,“ dodal druhý poradce Libor. „Na tom přece vůbec nesejde!“ durdil se předseda. „Měl je vyčištěné a co má být?!“

„No, znám se s jedním redaktorem z Parlamentní sojky. Předevčírem mi říkal, že se dozvěděl od jedné známé budoucího ministra zdravotnictví o… jeho zajímavých hygienických návycích,“ pravil Karel nesměle. „Ale neříkejte!“ „Prý si moc nečistí zuby. A na pravidelné prohlídky si taky nepotrpí.“ „Vskutku výtečný kandidát na ministra zdravotnictví, ještě štěstí, že není od nás.“ „Víte… ono hrozí, že se v tom bude šťourat trochu víc, než by bylo záhodno.“ „Dokud se nás to netýká, tak mě to nezajímá.“ „Může to způsobit průtahy se jmenováním vlády!“ dodal poradce Libor. „Tak ať. Aspoň budeme mít víc času na hledání ministra. Jak pravil klasik, ministři nerostou na stromech.“ Na chvíli se zamyslel. „Víte co, pánové, mám plán. Rozešlete do všech krajských buněk inzerát: hledáme odborníka na školství, jakéhokoliv, zn. spěchá. Zásadně tam nepiště, že hledáme ministra.“ Libor namítl: „Jenže oni vědí, že ho hledáme.“ „Tak si něco vymyslete! Že potřebujeme náměstka, tajemníka, tiskového mluvčího, poradce… Hlavně nezapomeňte zmínit vysokou finanční odměnu, to vždycky pomáhá.“

Libor se na chvíli zamyslel. „Copak, Libore? Nad čím dumáte?“ „Říkal jste celou dobu, že potřebujeme ministra. Vy jste nezvažoval, že by to mohla být žena?“ „Podívejte, Libore, existuje dobrý důvod, proč je v politice akutní nedostatek žen. Víte, čím se liší lidi od zvířat?“ „Chodí po dvou, krom zálesáků nelezou po stromech, nosí oblečení a jsou obdařeni rozumem, teda někteří.“ „No vidíte,“ odvětil předseda. „Přece jen z Vás něco bude. Na politiky se nadává bez ohledu na to, co mají mezi nohama a ve své makovici. Tenhle systém vytvořili převážně muži. Ti si zvykli na to, že je nenávidí a bouří se proti nim nejen protivníci, ale i lidi z vlastních řad. Dost často oprávněně. U žen je potíž, že ony stále naivně věří v civilizovanou společnost a slušné chování. A to se přece od politiky očekávat nedá. Ženy mají šanci uspět jedině tehdy, když se budou chovat stejně buransky a hulvátsky jako chlapi, jinak je to časem semele. Bojovat s ohněm ohněm. Copak znáte někoho, kdo se slušným chováním udělal v politice kariéru?“ „Nemělo by se s ohněm bojovat spíš vodou? Teda pokud není pod proudem.“ „Nebuďte pedant. Navíc když na nějakou političku začne prostý lid nadávat, je to často z toho důvodu, že má ta žena pravdu. Nebo je tupá jak tágo, nic jiného v tom není. Nevěřil byste, jak dokážou lidi soptit, když jste chytřejší než oni, a jak nesnáší, když máte v něčem pravdu. Ale nikdy to nepřiznají, vnímali by to jako porážku. Raději budou dál žít ve lži a tvářit se, že se celou dobu mýlíte Vy.“

Po několika dnech přišli do ústředí strany kandidáti na ministra. „Už jsou tady, pane předsedo,“ řekl poradce Libor. „Výborně, tak je uveďte.“ Dovnitř vstoupili tři muži. „Tohle že má být výplod členské základny?“ „Předsednictvo strany si dovolilo předvybrat kandidáty.“ „Co se do toho míchá předsednictvo? Bez mého vědomí? Já myslel, že z každého kraje přijde alespoň jeden člověk a ne, že tu budou stát tři lidi!“ a dlouze si povzdechl. „Nikdo z vás tří neví skutečný důvod, proč tady je.“ „Nikdo z nás všech neví, proč tu je,“ vmísil se do věci Libor. „Každý hledá smysl života, důvod své existence…“ Předseda mu začal posunky vztekle naznačovat, aby byl zticha, on se však nenechal odradit. „Nad příčinou lidského bytí rozjímali lidé odpradávna napříč kulturami. I Shakespeare si pokládal otázku ‚být či nebýt‘. Od něj to pak převzali profesionální alkoholici, kteří citát jen lehce poupravili na ‚pít či nepít‘.“ „Tak dost! Jděte s těmi svými moudry obtěžovat někoho jiného. Zavolám Vás, až Vás bude třeba. Jasné?!“ „Jistě, pane předsedo,“ řekl Libor a odšoural se do vedlejší kanceláře.

„Jste potenciálními kandidáty na ministra školství. Jak asi tušíte, ministrem může být jen jeden z vás, ale pokud nevyhrajete, nějaké teplé místečko na ministerstvu se určitě najde.“ Všichni tři stáli jako opaření. „Čekal jsem trochu větší odezvu. Jdete do toho vůbec?“ Přikývli.

„Dobrá. Nejdříve si s každým z vás krátce popovídám a potom se rozhodne, co dál.“

První na řadu přišel vysokoškolský učitel z Brna. „No co tak koukáte? Spusťte.“ „Tak jmenuji se Štěpán Crha, pocházím z Brna a jsem rektorem na Masarykově univerzitě.“ „Hmm, rektor,“ zamumlal předseda Voříšek. „Jaké jsou Vaše ambice? Co si slibujete od Vaší role ministra školství?“ „Mým cílem je zefektivnit školní systém, dále dostupnější vzdělání pro rodiny z chudších vrstev, navýšení kapacit ve školách a školkách… Pak taky podpora projektů, protože mladí už kolikrát chtějí při studiu podnikat, takže bych je v tomto ohledu rád podpořil. Za další bych chtěl zatraktivnit učňovské obory…“ „Dost, to stačí,“ přerušil ho předseda. „Program je to skvělý, ale tyhle věci se říkají před volbami. A občas i po volbách, když je veřejnost na pochybách, jestli školství ve vládě zajímá alespoň příslušného ministra. Já chci slyšet, čeho chcete ve své možné příští funkci dosáhnout.“ Rektor se zarazil. „Vždyť jsem Vám to právě vyjmenoval, co víc chcete slyšet?“ Předseda si stoupnul, opřel se dlaněmi o stůl a zdlouhavě se zadíval zkoprnělému rektorovi do očí. „Vy si vážně myslíte, že tohle všechno stihnete za čtyři roky a že už se o totéž nepokoušeli lidé před Vámi? Jak dlouho už jste pryč ze školy?“ „Ze které?“ „Jste rektor, tak jste snad trochu inteligentní, ne? Víte sám nejlépe, že vysoké školství je svět sám o sobě a že se o něj nikdo nezajímá, protože vyjma Policejní akademie a Univerzity obrany mají školy naprostou autonomii. Ministerstvo zajímají akorát akreditace! Nic víc. O nákupy titulů, rychlostudenty a podobné svinstvo se začne zajímat, až když o tom informují média. K čemu jsou vůbec správní rady? Jen tak pro parádu?! No, jak dlouho jste ze školy?“ „Asi tak třicet let.“ „Už jste zapomněl, jaké to je být českým žákem, co? Nepoživatelné obědy, pomalé počítače, deprimovaní učitelé, malé skříňky, staré tabule, papírové třídnice. Ty už se naštěstí nepoužívají. Rozžvýkané učebnice, drahé pracovní sešity, kýbl domácích úkolů, tělocvik, kde i ti největší sportovní anti-talenti a lenoš předvedou větší a lepší výkon nežli samotný učitel, matematika, kde ani po celé hodině zírání do hustě počmárané tabule, která z dálky vypadá, jako kdybyste vytvářeli plány na stroj času, vůbec nechápete, co se děje… Angličtinářky, jejichž výslovnost v kombinaci se slovní zásobou vytváří prazvláštní česko-anglický ztěží srozumitelný dialekt, jenž se nepodobá žádnému známému jazyku na planetě. Já to všechno znám. Taky jsem ještě před nedávnem učil. Ale ne v pohodlí prestižní univerzity za velké peníze, které jsou stejně jen výjimka, krom Prahy a Brna si zbytek ani neškrtne. Ne v žádné obrovské aule s antickým půlkruhovým hledištěm, kde účastníci přednášek alespoň předstírají, že mají zájem o výuku. Nýbrž na obyčejném osmiletku.“

„Co jste učil?“ otázal se rektor. „Dějepis,“ vzdychl předseda. „Tak ten mě zrovna nebavil.“ „Dík za upřímnost,“ odvětil předseda. „Co jste studoval?“ pokračoval ve výslechu. „Muzikologii.“ „Tak muzikologii, hmm. Shrneme si to. Jste rektor na prestižní a bohaté univerzitě. Z povahy své pozice jste více manažer než pedagog, ale stejně je to spíš jen na okrasu, protože velkou část práce za Vás dělají Vaši podřízení. Realita českého školství Vám zřejmě nic moc neříká a o svých politických ambicích máte přehnané představy. Nevím, nevím. Proč se o tuto pozici vůbec ucházíte? Já vím, že původně jsme nabízeli post zaměstnance ministerstva a ta nabídka stále platí, ale napadlo Vás, k čemu Vám ta muzikologie vlastně bude?“

Jako další přišel mladý chemik z Jihlavy. „Lidé o mně říkají, že bývám často kyselý, na druhou stranu jsem velmi zásadový.“ Předseda Voříšek nadzvedl obočí. „Smysl pro blbý vtipy Vám zřejmě nechybí. Učil jste někde někdy?“ „Před pár lety jsem působil jako externista na jedné průmyslovce.“ „A proč jste skončil?“ „Nebyl čas, moc mě to nenaplňovalo a nejsem zrovna dobrý učitel.“ „To kolikrát ani ti skuteční,“ rýpnul si předseda. „Jaká je Vaše vize?“ pokračoval. Chemik se na chvíli zamyslel. „Já vlastně ani nevím. Myslel jsem, že pokud bych byl poradcem, tak bych mohl poskytnout ministrovi cenné rady na základě svých osobních zkušeností…“ „Tak se zeptám jinak. Co byste chtěl na českém školství zlepšit?“ „Vybavení, stoprocentně vybavení. Kdybyste viděl, v jakých podmínkách jsem musel fungovat. Vím, že to není všude stejné, ale zatraceně… Jo a taky rozvrhy. Kdo sakra vymyslel, že někdy je výuka už v sedm ráno a jindy zase až do půl páté? Musel jsem si to nějak složitě skloubit a stejně jsem nestíhal, takže na mě museli častokrát čekat. A nikoho nebavilo zívat ráno u pokusů a odpoledne už se všichni, včetně mě, viděli doma, takže jsme akorát netrpělivě zírali na hodiny. V zimě to bylo nejhorší. Začala výuka, byla tma, skončila výuka, už se stmívalo. Do toho dopravní komplikace, když náhodou napadl sníh. Hrůza.“ „Myslím, že Vašich zkušeností na ministerstvu určitě využijeme.“

Jako poslední přišel na řadu začínající učitel češtiny. „Jsem čerstvý absolvent. V září jsem nastupoval do práce.“ Předseda Voříšek pokýval hlavou. „A jak se zatím cítíte?“ „Začátek byl trochu hektický, ale zvykl jsem si. Už od praxe jsem se těšil, až nastoupím na ostro, a zatím si nemám na co stěžovat.“ „Nebojte, ono to přijde. Dejte tomu pár týdnů a přestávky se Vám začnou zdát příšerně krátké, stohy sešitů a písemek neubývající, nepozornost žáků Vás začne prudit, porady Vám budou připadat otravné, z rodičáků se stanou dny posledního soudu a nejhorší fáze přijde ve chvíli, kdy za oknem uvidíte žáky na tělocviku a postesknete si, že nemůžete z toho cvokhausu na chvíli vypadnout jako oni. Ba co hůř. Ještě začnete závidět tělocvikářům, kteří akorát dozorují a pískají na píšťalku.“ „Vy se mě tu akorát snažíte demotivovat!“ vykřikl ten češtinář. „Já jen říkám, jak to je. Viděl jsem to už mnohokrát. Vy si fakt myslíte, že ty děti něco naučíte? Víte, jaký je rozdíl mezi učitelem a žákem? Ten první sedí za katedrou a ten druhý v lavici. Oba dva nedočkavě vyhlíží přestávku, obvykle to ani jednoho z nich nebaví a těší se, až začnou prázdniny. Oba dva mají po ruce učebnici. Učitel k tomu má i plán práce, ale ten je mu stejně k ničemu, protože se obvykle nestíhá. Navíc ztratil několik let života tím, že přežíval o čínských polívkách studium na pajdáku, a to buď proto, že si naivně myslel, že předá nové generaci spoluobčanů vědění lidstva, aby z nich vychoval elitu národa, jenž jednou převezme otěže a přebere odpovědnost za svět, anebo proto, že ho během přijímaček jinam nevzali. A to ještě tehdá netušil, že s tím platem, co dostane, bude o čínských polívkách přežívat až do důchodu.“

Chvíli bylo trapné ticho. „Na druhou stranu, pokud půjdete dělat ministra školství, budete toho ušetřen.“ Z češtináře po chvíli vypadlo zoufalé: „Proč?!“ „Co proč?“ „Proč mi to děláte?!“ „Já nechápu, co za lidi se na ty pajdáky hlásí, kdo tam přednáší, a už vůbec nerozumím tomu, co jste dělal na těch praxích. To Vám nic z tohohle neřekli? Vždyť sám musíte vědět, jak to v českém školství vypadá. Já chápu, že zatím nemáte tolik učitelských zkušeností, ale sám jste si tím systémem prošel.“ Učitel si povzdechl. „Já vím, že to možná není nejlepší, ale chci ten systém zlepšit a jediná cesta, jak toho dosáhnout, je změna zespoda.“ „A proto se ucházíte o funkci ministra?“ „No, říkal jsem si, že by bylo fajn, kdyby na ministerstvu seděl někdo, kdo s tím má reálnou zkušenost.“ „Pokusím se Vám ten problém demonstrovat na jednom příkladu. Zmínil jste reformy. O tom mluví všichni už celá léta, ale nikdo zatím nepřišel s návrhem, jak se to má udělat, aniž by to nebyla úplná ptákovina. Třeba taková gymnázia. Dlouhé roky se tu lidé hádají, jestli je ponechat nebo zrušit. Vy jste si gymplem, předpokládám, prošel, že?“ „Ano.“ „Kdybyste se zeptal Vašich bývalých spolužáků hned po maturitě, co si ze školy odnesly, a když se jich zeptáte za pár let, tak zjistíte, že jim toho v hlavě moc nezůstalo. A nemusí to být jen celé studium, stačí jedna písemka. Většina se to našprtá proto, aby na rodičáku nebyl průser, aby jim to nekazilo průměr na vysvědčení a já nevím, co ještě. A možná by se našlo pár lidí, které to doopravdy zajímá, ale jsou to spíše výjimky. Neměl by se čas jejich a čas kantorů věnovat něčemu smysluplnému?“

„Jenže gymnázia oddělují talentované žáky od těch, kteří na to nemají.“ „Vy jste tak naivní. Jako kdyby i ve Vaší třídě byli všichni samí géniové. Přijímačky vypovídají o žákovi naprosté minimum. I kdyby už od pobytu v lůně matky nosil v hlavě nápad, jak postavit stroj času nebo zastavit globální oteplování, tak stačí, když se narodí ve velkém městě nebo jeho okolí, a jeho šance na přijetí je v tahu. Může získat 90 % bodů, ale pokud skončí deset míst pod čarou, je mu to málo platné. Naopak v menším městě by mohl být na předních pozicích.“

Pohovory skončily a předseda Voříšek se sešel se svými poradci. „Pánové, to byl očistec. Jeden horší než druhý. Pořád nevím, koho vybrat.“ „Na Vašem místě bych zvolil toho rektora. Sice nemá o realitě ani potuchy, což obvykle nemá ani jeden člen vlády, ale uznejte sám, že rektor prestižní univerzity v čele českého školství bude působit daleko lépe, než nějaký začínající kantor s hlavou v oblacích nebo obyčejný externista.“ „Jenže ten obyčejný externista na rozdíl od těch ostatních stojí nohama na zemi. Pro lidi by byl přijatelnější, protože díky svým zkušenostem byl měl vůli s těmi problémy něco dělat.“ „A nebude působit divně, když by ministerstvo řídil neučitel?“ namítl poradce Karel. „Přece jen by bylo lepší, kdyby tam seděl někdo, kdo skutečně učí, a ze všech tří je to jen ten začínající češtinář.“ „Který sotva vylezl vysokou,“ oponoval předseda. „Mezi všemi těmi geronty aby byl kdokoliv pod třicítkou, je zcela vyloučeno.“ „Vždyť jsme nedávno měli 21letého poslance,“ namítl Karel. „Navíc si šplhneme u mladších voličů.“ „Jenže ti starší nám zase omlátí o hlavu, že je to nezkušený mladý zajíc. A při grilování ve sněmovně by nám to opozice omlátila o hlavu. Takže to bude souboj mezi chemikem a rektorem. Provedeme rychlý pokus na členské základně a uvidíme, jak se k nim postaví. Libore, zařiďte to.“ „Rozkaz, pane předsedo.“ „A vy, Karle, oznamte novinářům, že už máme kandidáty a pozítří představíme vítěze.“

Nazítří ráno se konala soutěž obou kandidátů na ministra školství. „Milí kandidáti,“ začal předseda Voříšek. „Jste adepty na budoucího ředitele českého školství. Abych však mohl rozhodnout, kdo z vás je ten lepší, musíte projít těžkou zkouškou. Vaším úkolem je vcítit se do českého žáka. A proto se v tuto brzkou ranní dobu nacházíme na autobusovém nádraží. Máte to ulehčené tím, že škola, kam za chvíli pojedete, má dnes ředitelské volno. A proto jsme sehnali dospělý komparz, abyste se necítili tak blbě. Ti lidé neví, kdo jste, a vy jim to nesmíte prozradit. Cílem je přežít až do konce. Kdo si povede lépe, je novým ministrem školství. Nějaké dotazy?“ „Do kolika bude výuka?“ „Výborně, žádné nejsou, tak hurá do přeplněného autobusu! Rád bych řekl: zlomte vaz, ale ten si šetřete na tělocvik. Uvidíme se ve škole.“

Oba značně nervózní adepti vylezli a z autobusu zamířili do budovy gymnázia, kam ze všech stran mířily hloučky dospěláků s batohy na zádech. Vstoupili do vestibulu, a protože nevěděli, kam mají jít a nechtěli se ptát kolemjdoucích, zašli za dozorujícím školníkem. „Dobrý den, dobrý muži, nevíte náhodou, kam máme jít?“ osmělil se rektor. Školník je probodl pohledem a vyštěkl: „Kde máte přezůvky?! Hybaj do šatny! Tady se v botách chodit nebude!“ Oba dva celí zaražení odkráčeli do šatny. Odložili si bundy, rektor si zanadával na nezdvořilé chování a malou skříňku a vrátili se zpátky za školníkem. „Jste snad natvrdlí? Říkal jsem, že v botách sem nesmíte.“ „Jenže my nemáme přezůvky,“ namítnul chemik. „To mě nezajímá,“ opáčil školník. Vrátili se tedy do šatny, sundali si boty a šli opět za školníkem. „Kde máte přezůvky?! To tu hodláte celý den chodit bos?!“ V ten moment v rektorovi bouchly saze. „Drž už hubu! Já jsem mezinárodně uznávaná kapacita ve svém oboru, vystupoval jsem na desítkách odborných konferencí, napsal jsem stohy knih a článků, zabýval se vznešeným uměním a kdo jsi ty? Nic víc než obyčejná nula, ze které se pach chlastu, trávy a rakoviny táhne na kilometry daleko. Ubožák, který nic nedokázal a akorát seká trávu, občas spraví rozbitou zářivku a dozoruje na chodbě. Ty mi nebudeš vykládat, v čem tady smím a nesmím chodit!“ „Stačilo říct, že nemáte přezůvky. Támhle je koš s návleky,“ a ukázal rukou k bedně, která stála asi pět metrů od vstupu do budovy. „Ale vždyť jsem…,“ chystal se rektor k dalšímu výbuchu vzteku. „Navíc já ani nejsem školník. Jsem jenom student z JAMU a dnes tady dělám komparz. Jde mi to dobře, co říkáte?“ Rektor už se na další slova nezmohl a přihlížející chemik, který nevěřícně kroutil hlavou, raději taktně mlčel. Došli si pro návleky. „Co to bylo za blbečka? Jediné, co jsem po něm chtěl, bylo, aby nám řekl, kam máme jít.“

Nakonec se zorientovali podle šipek a dorazili do třídy. Sedli si do první lavice, čehož rektor vzápětí litoval.

První hodinou byla matematika. „Takže třído, doufám, že jste se připravovali. Kdo nemá sešit, půjde k tabuli. Á, vidím, že pán vepředu nemá, tak pojďte k tabuli.“ Rektor ztuhnul. „Pište si zadání: průměrná měsíční odměna k platu rektora jedné nejmenované univerzity je 150 500 Kč. Cena jedné žákovské lavice 5 000 Kč. Kolik lavic by se dalo pořídit z celkové roční výše odměn?“ Po chvíli z rektora vypadlo: „361.“ „Skvěle, jde Vám to, to mě těší. Tak si dáme ještě jeden. Gymnázium nakupuje výukové sady pro výuku angličtiny. Součástí jedné této sady je pracovní sešit a učebnice. Celkem má objednáno 60 kusů. Cena jedné sady je 891 Kč, ale po množstevní slevě je o 17 korun nižší. Kolikanásobně je plat angličtináře vyšší než celková cena oněch učebních pomůcek? Pro naše potřeby budeme předpokládat, že má kantor za sebou deset let praxe a spadá, dejme tomu, do 12 platové třídy, což dělá 37 290 Kč hrubého. Daň z příjmu je 15 %.“ Po chvíli počítání zazněl výsledek. „Celková cena učebních pomůcek je 52 440 Kč. Pokud budeme předpokládat, že učitel nemá úlevu na daních, jeho čistá měsíční mzda dělá 31696 korun a 50 haléřů, což je zhruba 60 % celkové ceny pracovních sešitů a učebnic.“ Učitel se na rektora potutelně usmál. „A teď si představte, že ten nešťastník učí v obou třídách, vybírá ty peníze v hotovosti a s hořkostí v srdci si při ukládání do trezoru povzdechne, že tolik peněz nevydělá ani před důchodem.“

Další hodinou byla chemie. „No konečně něco, co bude trochu zajímavé,“ ulevil si chemik. „Jak se zatím cítíte, pane rektor?“ Ten si jen odfrknul. „Ani se neptejte.“ „Už jsem se zeptal, ale to nevadí. Myslím, že se docela dokážu vcítit do lidí, ale při pohledu na Vaší roztřesenou ruku, kterak píše křídou na starou dobrou školní tabuli matematický příklad, jenž sahá až do hlubin svědomí a kousavě se Vám vysmívá, by se i kámen ustrnul.“ „Ale nic z toho, co v těch příkladech bylo, přece není moje vina?!“ „Ty sešity a učebnice možná ne, ale ukazuje Vám to realitu školství. A to by se Vám v případě Vaší ministerské dráhy mohlo hodit. Navíc kdo říká, že jste starého ministra nemohl spolu s dalšími kolegy rektory a rektorkami požádat o snížení platu. Sice by to byla nejspíš jen kapka v moři, ale působilo by to jako gesto solidarity. Velké univerzity, jako ta Vaše, jsou na vrcholku řetězce. Požírají nejvíce peněz. Ale kdo bude chodit do poslucháren na přednášky, když bude školství dál podfinancované? Zdeprimovaní učitelé a nekvalitní vybavení asi těžko probudí v mladých touhu po poznání. A ne všechny vysoké školy jsou na tom tak dobře.“

„Milí studenti, dnes si ukážeme, jak sestrojit bombu. Cha, dělám si legraci! Dnes se dozvíte, jak používat kahan. A pokud zbyde čas, ukážeme si a následně vyzkoušíme pH papírek.“ „Tohle bude děs,“ utrousil chemik. „Nejdřív zapnete přívod plynu, potom si nachystáte zapalovač, následně otočíte ventilem, ono to začne trochu syčet. A pak to zapálíte. Zkuste si to.“

Hodina utekla celkem rychle. I další hodina, tentokrát češtiny, se nějak zvládla. A pak nadešel zlatý hřeb celého dopoledne: tělesná výchova. Učitel vtrhnul do šatny jako povodeň. „Tak, panstvo, doufám, že jste připraveni, protože dneska si dáme na zahřátí půlmaraton a pak se uvidí.“ V tu se ozval chemik. „Ale vždyť to je 21 kilometrů a já jsem astmatik.“ Tělocvikář si jen odplivnul a s pohrdavým úšklebkem odvětil: „Simulante. Nějaké další neschopné individuum? Vidím, že ne. Jenže jak tak na vás koukám, tak s vámi by ten půlmaraton trval týden. Dáme si, respektive vy si dáte kolečko kolem oválu. Já budu dohlížet.“ O chvíli později stáli všichni připraveni u oválu. Tu k nim najednou odkudsi přijel tělocvikář v golfovém vozíku. „Na co tak vejráte?“ zařval do megafonu. „Jedem, jedem. Já vás budu zezadu povzbuzovat.“ A rozjel se za nimi. „Běžím, běžím, jedu, jedu, neflákám se! No, tak! To si říkáte chlapi?! Kdyby vás v lese honil divočák, tak budete utíkat mnohem rychleji. Za mých mladých let, když jsem chodil na pajdák, tak jsme měli v rámci tělesné výchovy kurzy přežití! Tam nás aspoň něco naučili.“ Chemik už sotva popadal dech. „Neflákám se!“ ozvalo se z megafonu. „Já už fakt nemůžu,“ zasípal chemik a po těch slovech se svalil do trávy. On to asi fakt nehrál, blesklo hlavou tělocvikáři. „Stát! Pojďte mi s ním pomoct.“ Zbytek hodiny strávil chemik na lavičce. Nebohý rektor, jenž se náhle ocitl bez parťáka, si nevedl o nic lépe. Při běhu často klopýtal, vybíjená mu zrovna dvakrát nešla a skákání přes švihadlo jakbysmet.

Když odcházeli ze šatny, potkali předsedu Voříška. „Jak to šlo, pánové?“ „Přežíváme,“ vypadlo z chemika. „Báječné, jsem rád, že jste se bavili.“ „Vlastně ani ne,“ odvětil rektor. „Vaše zkouška je téměř kompletní. Zbývá už jen jediné: obídek.“ „Mě ještě zbyla svačina,“ bránil se chemik. „Ne, ne, ne, ne, ne. Půjdete pěkně se mnou.“ Došli až k výdejnímu okénku. „Tak co si dáte? Je libo polívková krupičná kaše? Nebo si dáte univerzální hnědou omáčku s trochou těstovin a gumovou, stěží rozžvýkatelnou napodobeninou masa? Či snad kuřecí stehno se zelím a bramborovými knedlíky, s nimiž byste mohli rozbíjet okna? Už vím! Čočka s párkem, to je to pravé. Není lépe stráveného odpoledne než rozjímání na záchodě nad špatnými životními rozhodnutími.“ Chemik se zděšeným výrazem ve tváři polkl na sucho. „Přece to nemůže být tak strašné,“ divil se rektor. „Věřte mi, tohle je oproti vysokoškolským menzám zcela jiná liga,“ prohlásil chemik. „Tak s chutí do toho! Hlad je přece nejlepší kuchař! Za nás se říkalo: co by za to daly…“ „Opovažte se to říct!“ vykřikl chemik. „Děti…“ „Já Vás žadoním!“ „V Africe!“ „On to fakt řekl! Za tohle… by daly… Já raději budu zticha.“ „Správně. U jídla se nemluví. Stejně to nikdo nedodržuje.“

Druhého dne ráno se všichni sešli v ústředí strany, aby byl oznámen výsledek. Ještě před vyhlášením se předseda Voříšek sešel se svými dvěma poradci. „Jak to vidíte, pánové? Povídej, Karle, co si o tom myslíš?“ „Pan chemik mi přijde docela sympatický. Není nafoukaný, má zkušenosti z obou stran a mohl by působit lidovým dojmem, což má pozitivní efekt na veřejné mínění.“ „Na druhou stranu pozice ministra potřebuje spíše něco jako manažera, což on rozhodně není,“ podotkl Libor. „Navíc rektor má honosné tituly, takže vypadá chytře a zkušeně. Lidi si řeknou, že taková kapacita jistě ví, co dělá. Včerejšek ho docela semlel, tudíž motivace k reformám mu chybět nebude,“ doplnil předseda. „Myslím, že je rozhodnuto. Přiveďte je sem. Milí kandidáti, po včerejší náročné zkoušce a důkladném rozebírání vašich výkonů s mými poradci vám mohu s radostí oznámit, že máme vítěze. Vaše Magnificence pane rektore, spectabilis, honorabilis, jste oficiálním kandidátem na ministra školství, mládeže a tělovýchovy. Za chvíli to vypustíme do médií a za pár dní Vás čeká grilování ve sněmovně, ale není se čeho bát, nějak se to zvládne.“

Vláda byla o několik dní později jmenována prezidentem republiky a dva týdny na to nadešel den hlasování o důvěře vládě, známý též jako velká grilovačka. Opozice dokázala během několika hodin pozurážet všechny členy vlády. Ministra školství nevyjímaje. Jeho si vzal na paškál sám předseda strany Ligy vlastenců.

„Fůj, fůj! To myslíte vážně?! Tenhle člověk viděl školu naposledy před pěti lety, když vyzvedával vnoučata z družiny! Vy si fakt věříte, že po letech strávených na univerzitě zvládnete řídit celé české školství? K čemu Vám teď bude ta Vaše muzikologie, co?! Budete revidovat učební osnovy hudební výchovy? Sepíšete učitelům a vychovatelkám seznam skladeb pro uklidnění a meditaci? Už vidím před sebou ten dokument: Metodický pokyn MŠMT pro zvládání stresu při práci s dětmi a dospívajícími. Kapitola první: nejlepším lékem je prevence. Proto ministerstvo doporučuje před začátkem a ideálně i v průběhu pracovní doby a po jejím skončení poslouchat tyto skladby pro uklidnění.“

Možná jsme přece jen měli vzít toho chemika, pomyslel si předseda Voříšek.