Povídky malostranské

Byl teplý květnový den. Sněmovní výbor pro sociální politiku se sešel jako obvykle, aby projednával svou veledůležitou agendu. Tentokrát bylo na pořadu dne kontroverzní opatření ministerstva práce a sociálních věcí. Předseda výboru neotálel a přešel rovnou k věci. „Je zde v této místnosti mezi námi někdo z MPSV?“ Na to se zvedla ruka z protější strany stolu. „A vy jste?“ „Tiskový mluvčí.“ Předseda bouchnul do stolu. „Tiskový mluvčí?! Děláte si blázny?! Tohle si nechte pro novináře, já chci někoho kompetentního a ne člověka, co mi přečte podstrčený papír s oficiálním stanoviskem, v němž jsou aplikovány desítkami let osvědčené postupy, jak hustě popsanou A4 zavřít zvědavcům hubu a přitom neříct vůbec nic. Já chci vysvětlení!“ „Pan ministr zřejmě dospěl k závěru, že na jeho pracovišti je až příliš práce a málo sociálních věcí,“ odvětil tiskový mluvčí. „Tak proč tu není, aby to vysvětlil? Co má tak důležitého na práci?“ „Právě teď otvírá jeden domov důchodců, po obědě má setkání se zástupci odborů a pak je zasedání vlády.“

Předseda si dlouze povzdechl. „S Vámi to bude těžší, než jsem myslel. Pusťme si tedy záznam.“ Na záznamu byla vidět zasedací místnost, kde sedělo pouze pár lidí a vepředu stál ministr. „Mojí milí, kolegové, milé kolegyně. Mám dnes pro vás dvě novinky. První je, že máme stážistu. Tohle je Michal a bude tu následující měsíc pomáhat v našem nejužším týmu s každodenním chodem ministerstva. A tou druhou věcí je zavedení tzv. terapeutického obětí. Každý z nás se čas od času dostane do situace, kdy má potřebu někoho obejmout, nebo kdy sám potřebuje vřelé objetí. Proto jsem v rámci svého úsilí o zlepšení pracovní morálky zavedl toto opatření, a pokud se osvědčí, rozšířím ho na celé ministerstvo a možná se jednoho dne objeví i v zákoníku práce. To je vše, co jsem chtěl říct. Díky za pozornost a užívejte dne!“

Předseda výboru se obrátil na tiskového mluvčího. „Vy jste vůbec nepomysleli na důsledky!“ „Jak jako my?!“ ohradil se mluvčí. „Můj nápad to nebyl a už vůbec nemám v popisu práce bránit ministrovi v prosazování jeho šílených nápadů. Já řeším následky, nikoliv příčiny.“ „Máte vůbec představu, jaký by to byl skandál, kdyby se z toho stal průšvih? Stačí, když ten stážista něco vyslepičí do médií!“ „Domnívám se, že na kritizovaném opatření pana ministra není zhola nic závadného. Pravidla jsou jednoduchá. Jestliže se člověk dostal do nekomfortní situace, která ho oslabila natolik, že potřebuje útěchu, může se obrátit na své kolegy, kteří mu ji v případě soucitu rádi poskytnou. Forma útěchy není pevně stanovena, ale předpokládá se něco na způsob vřelého obětí a několika vlídných a povzbudivých slov. Druhá strana samozřejmě dělá tyto úkony naprosto dobrovolně a může jejich provedení kdykoliv odmítnout.“ „A není za tím nějaký skrytý záměr?“ vyzvídal předseda výboru. „Ujišťuji Vás, že není. Poslední dobou je na ministerstvu víc práce než obvykle a obzvlášť pan ministr se cítí poněkud přetažen. Celý ten nápad vzešel z jeho hlavy. Ale ostatní proti tomu neprotestovali.“

„Nebylo by lepší najmout nějakého terapeuta nebo psychologa?“ „Nevím, jestli je to pravda, je to jen domněnka, ale myslím si, že o tom to není. Pan ministr razí myšlenku, že pracoviště má být komunitou vzájemné podpory a porozumění. Prací tráví člověk spoustu času a místo výkonu zaměstnání se tak pro něj stává druhým domovem a kolegové rodinou. A pokud člověk žije sám a nikoho nemá, je pro něj přátelský pracovní kolektiv daleko důležitější, než pro někoho, kdo po návratu domů může trávit volný čas se svou rodinou.“

„Myslím, že si budu muset s panem ministrem vážně promluvit. Berete to až moc vážně. Nějak se mi to nezdá.“

Nazítří odpoledne se ministr vracel z interpelací do své kanceláře. „Dnešek byl příšerný. Takhle jsem se zpotil naposledy u maturity, když jsem si vytáhl Evžena Oněgina. Kde je moje uvař kafe?!“ „Už běžím, pane ministře,“ přispěchal tajemník s hrnkem kofeinového pohlazení. „Neuvěříte, co se mi dneska stalo.“ „Jsem jedno ucho.“ „Ano, občas mám pocit, že mě posloucháte jen na jedno ucho a jindy zase přijímáte informace jedním uchem tam a druhým ven,“ ulevil si ministr. „Tak jsem to nemyslel.“ „Ale já ano.“ „Tak povídejte. Co se přihodilo?“

„Přišel jsem na interpelace a zjistil jsem, že si na mě opozice předem brousila zuby. Náš poslanecký klub zrovna jel kamsi… Jakže to bylo? No, zkrátka, udělali si výlet, nikdo mi nic neřekl, ale k opozici se to nějak doneslo. Z ostatních klubů tam bylo poskrovnu. Došlo mi, že je zle a nikdo mě nepodrží. Připadal jsem si jako ve lví kleci. Nebo jako v býčích zápasech, kde ovšem obecenstvo fandí nebezpečnému zvířeti a ne mě. Potřebuji se z toho dostat.“ „Mám někoho zavolat?“ zeptal se tajemník. „Ne, to je dobré.“ Tajemník šel kvapem shánět pomoc. „Potřebujeme motivačního kouče! Ihned! Ministr je na pokraji nervového zhroucení. Kde je Eva?“ „Co je zase?!“ ozvalo se nevrle z vedlejší místnosti. „Ministr je na dně.“ Eva si dlouze povzdechla. „Proč to musím pořád řešit já? Sežeň mu nějakého profesionála, který má podobné případy kompetenci.“ „Ale on tě má rád,“ naléhal tajemník. „Vždyť je to dvakrát rozvedený bezdětný chlap s absencí sebedůvěry v krizí středního věku, co zjevně trpí syndromem vyhoření. Občas mám pocit, že dělám terapeuta všem lidem v téhle kanceláři.“

„Evi, ty to nechápeš,“ řekl tajemník, z jehož hlasu začínalo znít zoufalství. „Pokud nám ho vymění, hrozí, že ztratíme nad ministerstvem kontrolu. Museli bychom si zvykat na nového člověka a nejspíš i na nové pořádky.“ Eva jenom zalomila rukama a otráveně se odšourala za ministrem.

Tajemník mezitím usilovně přemýšlel. Tohle začíná být zlé. Jestli ministrova frustrace bude přetrvávat, tak hrozí, že by to mohlo prosáknout a došlo by k výměně. Je na čase hledat náhradu.

„Pane ministře, copak Vás zase trápí?“ vyzvídala Eva. „Mám pocit, že si mé práce nikdo neváží. Opozice byla na mě zlá. Nikdo se mě nezastal. Pan premiér, ani nikdo z kolegů mi nedal najevo, že si mé práce váží. Připadám si zbytečný. Jako ministr bez portfeje. Ba co hůř! Připadám si asi podobně vlivný a užitečný jako Strana zelených.“ „Vy se opozicí nesmíte nechat zastrašit! To totiž přesně chtějí: abyste se jich bál. Čím větší strach vám naženou, tím větší budou mít vliv. A to vy přece nechcete! Opozice je Váš nepřítel! On ví, že máte úžasné nápady, které chcete prosadit, ale snaží se Vám v tom zabránit, aby vládě klesla popularita a jí narostly preference. Přece je nenecháte vyhrát!“ „Evo, vy jste zlatá! Co bychom si tu bez Vás počali. Můžu Vás obejmout?“ „Ale jo,“ pronesla Eva odevzdaně.

Uplynuly dva týdny a opět se sešel výbor pro sociální politiku. „Pan ministr tu opět není, tudíž nám zase nemůže podat vysvětlení k podezřelým záležitostem týkajícím se chodu jeho resortu. Takže tu dnes máme pana tajemníka,“ začal předseda výboru. „Dozvěděl jsem se z anonymního zdroje, že ministr svou práci nezvládá.“ „To není pravda,“ ohradil se tajemník. „Pan ministr je ve skvělé formě.“ „Někteří zaměstnanci jsou toho názoru, že by měl zvážit demisi. A pokud tak v brzké době neučiní on sám, budou naléhat na premiéra, aby ho odvolal.“ „Tyhle bláboly přece nemůžete brát vážně. Jsou to jen obyčejní státní úředníci, oni by měli problém i s kýmkoliv jiným,“ namítl tajemník. „Možná, ale lidé z premiérova okolí tvrdí, že zrovna Váš šéf je pro něj nejméně postradatelný. Kdyby z nějakého důvodu došlo k rekonstrukci vlády, zřejmě by byl první na ráně.“ „Ale na rozdíl od ostatních členů vlády nemá za sebou žádný veřejný skandál.“ „Alespoň zatím,“ řekl předseda výboru tajuplně. „A kdo ví? Možná právě v tom tkví onen problém. Vláda se bude jeho terapeutickým obětím zabývat už pozítří. Prý už se začíná ohlížet po náhradnících.“

Tajemník ztuhnul. Ještě téhož odpoledne svolal poradu nejužšího týmu ministerstva, pochopitelně bez ministra. „Zdá se, že je mezi námi krysa,“ začal. „Možná i víc, ale nepřejte si mě, až přijdu na to, kdo z vás komu co vykdákal. Zkrátka a dobře: chtějí našeho ministra odvolat! My tomu musíme zabránit.“ „A proč?“ ozvala se Eva. „Zaprvé je to naše morální povinnost a za druhé jsem zrovna tobě, Evo, vysvětloval, proč nesmíme dopustit výměnu ministra. Tak moment! Co když v tom máš prsty?!“ „Proč ho vůbec chtějí odvolat?“ přerušil ho náměstek. „Těžko říct. Nejspíš nějaké názorové nebo osobní neshody ve vládě. Z toho, co jsem slyšel dnes na výboru, vyplynulo, že momentálně hledají důvod. Pozítří se mají zabývat terapeutickým obětím. Ale to bude nejspíš jen vějička, aby měli čím krmit novináře.“ „Pokud už je premiér pevně rozhodnut, že ho odvolá, tak už ho nic nezachrání. Myslím, že by se ulevilo i jemu. Mám pocit, že mu politické prostředí příliš nesedne.“

„Omyl! Stačí, když se mu podaří docílit úspěchu a bude zachráněn. Žádný rozumný premiér nevyhodí populárního člena vlády, jinak by si tím pokazil veřejné mínění a protistraně by udělal reklamu. Ale jak to udělat?“ „Další jednání sněmovny je až příští týden. Pokud mají o jeho osudu jednat už pozítří, tak se to nestihne,“ upozornil tajemník. „A co mimořádná schůze?“ ozval se tiskový mluvčí. „A na kdy, prosím Vás? O čem by se asi tak jednalo?“ ťukal si na čelo tajemník. „A co kdyby přišli o důvod, proč ho odvolat? Pak by museli přijít s něčím dalším a my bychom získali čas,“ navrhla Eva. „Jenže to by znamenalo přesvědčit je, že terapeutické obětí byl dobrý nápad,“ zamyslel se tajemník. „A byl?“ zeptal se tiskový mluvčí, „protože mě minule na výboru nebylo zrovna příjemné obhajovat něco, co není z mé vlastní hlavy, když se všichni okolo tvářili, jako kdyby se jednalo o vytunelování státní zakázky za miliardy.“

„Tak záleží na kolektivu,“ řekl poradce. „Někteří podřízení mi říkali, že je to úplná ptákovina a jiní s tím problém nemají. Pokud lze pro záchranu ministra něco udělat, tak bude nejlepší terapeutické obětí zrušit. Vždyť ho chtěl zavést i do zákoníku práce!“ „A kdo ho tak neustále ze všech sil obhajoval, co Pavle?“ řekla důrazně Eva a vítězoslavně se podívala na tajemníka. „Ministrovi do hlavy nikdo nevidí, ale ty jsi měl nějaké nekalé plány,“ pokračovala v obžalobě. „Já nemůžu za to, že jsi vystudovaná psycholožka,“ ohradil se tajemník. „Ale nemám v popisu práce dělat terapeuta! Ale zatímco já aspoň dělám něco užitečného, ty toho akorát zneužíváš, aby ses vetřel k někomu do přízně.“ Tajemník bouchnul vzteky. „To odvoláš! Takovéhle pomluvy nebudu tolerovat!“

„Asi se shodneme na tom,“ přerušil debatu tiskový mluvčí, „že ministrův nápad je vnímán jako kontroverzní, a přestože myšlenka, která za ním stojí, je zajisté ušlechtilá, tak se bohužel vyskytly politováníhodné incidenty, v jejichž důsledku je třeba přehodnotit původní plán uplatnění terapeutického obětí v širším měřítku jakožto součást zákoníku práce. Vedení ministerstva bere v potaz zpětnou vazbu svých zaměstnanců a výsledky tohoto experimentu, jenž přinesl zajímavá zjištění, využije při zkoumání možného vylepšení původního návrhu. Jednalo se pouze o první fázi dlouhodobého projektu, která je tímto ukončena. Ministerstvo bude vyhodnocovat data a následně se rozhodne o dalším postupu. Ovšem vzhledem k momentální vytíženosti ministerstva obvyklou agendou je budoucí vývoj tohoto projektu nejistý a práce na něm je odložena na neurčito.“

Všichni se na něj nechápavě zadívali. „To si chystáte pro novináře?“ zeptal se tajemník. „Ne, ale občas takhle mluvím, když chci něco říct hodně velkou oklikou, ale pravda, dalo by se to použít, pokud se budou novináři zajímat.“ „A můžeme poprosit o překlad?“ „Ministr to nejspíš myslel dobře, ale trochu se to zvrhlo, takže se opatření zruší, budeme se tvářit, že se nic nestalo a už se o žádnou podobnou věc nebudeme do budoucna pokoušet.“ „Ještě jednou.“ Mluvčí si vzdychl. „Byla to kravina, ministrovi to nedošlo, teď má malér, takže to zameteme pod koberec.“

Pozítří se vládní kabinet sešel přímo na ministerstvu práce a sociálních věcí. Když už se jednání chýlilo ke konci, řekl ministr práce: „Vypadáte všichni poněkud přetaženě,“ a vytáhl z kumbálu obřího plyšového medvěda. „Nechcete objetí od médi Bédi? Fakt to pomáhá, věřte mi.

Chvíli se nikdo nezmohl na slovo. „Tak na tohle nemám co říct,“ odvětil premiér. „Odcházíme!“ 

Piknik na dálnici

Manželé Slámovi si povídali u večeře. „Zítra mě zase čeká obstrukční kabaret, ale snad by k večeru skončit. Musím tam být včas na hlasování, každá ruka se počítá. Budu muset toho automechanika popohnat, abych stihnul vyrazit nejpozději před obědem. Kdo ví, co se na dálnici zase přihodí,“ řekl Vilém. „Tak proč nejedeš vlakem?“ divila se Hanka. „Železnice stávkuje. Náš úžasný a všemi milovaný ministr dopravy to zase dokázal.“ „Aha, no já si zrovna zítra taky potřebuju v Praze něco vyřídit, takže bych jela s tebou.“ „Náhodou zrovna zítra,“ ušklíbl se Vilém. „Zrovna, když je sněmovna.“ „Jak jsem mohla vědět, že tě tam zítra budou potřebovat?“ „Za poslední půlrok ses vypravila do Prahy čirou náhodou zrovna tehdy, když se projednávalo něco výbušného a vždycky mi někdo z kolegů říkal: Vildo, podívej, tvoje manželka se dívá z balkónu. Vildo, buď chlap a zandej sněmovní stand-up, ať má tvoje roztomilá polovička radost. Ale nikdy jsem si tě v budově nepotkal.“ Hanka se usmála. „Akorát tě škádlí.“ „Ani bych se tomu nedivil. Osobně jsi tam se mnou byla akorát na skládání slibu.“

„Ale s tím stand-upem… Pamatuješ na naši sázku?“ zazubila se Hanka. „Aha,“ docvaklo Vilémovi, „tak odtud vítr vane. Ty chceš, abych se ztrapnil za každou cenu, že jo?“ „To je zkrátka úděl politiků,“ odvětila Hanka.

Dalšího dne dopoledne si Vilém skládal do auta zásoby na cestu. „Jsem nachystaná, můžeme vyrazit,“ hlásila Hanka. „Co je to za auto? A proč máš zásoby, jak kdybys jel víkend pryč?“ „Auto ještě není spravené, tak mi v servisu dali tohle. A ty zásoby se budou hodit. Nikdy nevíš, co se na dálnici semele.“ „Ale vždyť cesta trvá podle navigace dvě hodiny.“ „Kéž by. Ono se na ministerstvu dopravy nepřezdívá dálnicím autokempy jen tak pro nic za nic. Za dvě hodiny můžeš obdivovat krásy Londýna nebo se slunit v Řecku. Ale tady po dvou hodinách akorát stojíš v koloně a umíráš nudou a v létě i vedrem. Proto si vždycky s sebou beru nějakou zábavu a zásoby jídla a pití. Už se mi párkrát stalo, že jsem se na cestě zaseknul a během čekání mi zavolali, že už nemusím jezdit, protože schůze už skončila.“ 

Fanfikce Andrej Babiš a Karel Havlíček

Stalo se to jednou o víkendu. Karel zrovna venčil Betynu, když v tom mu začal zvonit mobil. Na displeji bylo velkými písmeny napsáno: ŠÉF. „Čau lidi! Teda vlastně ahoj, Kájo. Sorry jako, já už jsem z toho celej zblblej.“ „Nazdar Andreji, copak potřebuješ?“ zeptal se Karel. „Víš, tak jsem si povedal, že zme teďkonc měli dost náročnej tejden. Co ksybysme si trochu vyrazilli?“ Karel byl v rozpacích, přemýšlel, co má říct. Obvykle mu Andrej volal ohledně politických záležitostí. „Klině, proč ne,“ vysoukal ze sebe. „Super, ještě si vyřídím pár věcí a za hodinu si tě vyzvednu.“

Karlovi se honila hlavou spousta myšlenek. Takhle nečekaně? Většinou si to plánujeme předem. Ani neřekl, kam to bude. Zřejmě nějaké překvapení, ale proč? Že by si vzpomněl na moje narozeniny? Ty jsem měl už před 14 dny. Kdy vůbec máme výročí? Ani sám nevím.

Před domem zastavilo Andrejovo auto. „Dělééj, Karle. Už na tebe čekám.“ Karel vyběhl z domu, zamknul za sebou a vlezl do auta. „Všecko nejlepší k narozkám, chlape! Ty už sis myslel, že jsem zapomněl, že jo?“ Karel se nezmohl na slovo. „Já totiž používám juliánský kalendář, ten májský jsem zahodil někdy v roce 2013, už byl nefunkční. Těšíš se?“ „Na co?“ zeptal se Karel nesměle. „Na pánskou jízdu přece! Dnešní večer máme jenom pro sebe.“ „Takže s Alenkou do trojky nejdeme?“ „S Alenkou? Prosim tě, vona to vždycky kazí. Dal jsem jí pár pávů na hraní, aby nebrečela.“ „Aha, a kam jedem?“ „Uvidíš,“ řekl Andrej spiklenecky. Po chvíli se zdáli začal vynořovat obrys známé budovy. „Už jsme skoro tam,“ řekl Andrej. Karel napnul zrak a záhy poznal místo, kam jedou. „To je Čapák!“ „Velmi správně. Vybral jsem ten nejluxusnější apartmán.“

Dorazili do areálu, vybalili si věci a šli na večeři. Slunce zrovna zapadalo. „Dneska je venku krásně,“ zasnil se Karel. „To ano, moc krásně.“ „Přál bych si, abys byl mým sluncem, které nikdy nezapadne,“ pokračoval. „Neboj, Kájo, budu.“ Karel se zamyslel. „Už nějakou dobu si říkám, kdy to oznámíme veřejně.“ „Nikdo se to přece dozvědět nemusí. A taky se to nedoví. Kdyby si náhodou nějakej zvědavej novinář něco zkusil, tak si na něj seženu kompro a uvidíš, jak bude hned hodnej. Kdyžtak řekneme, že je to kampaň.“

Po večeři si vzali lehátka a šli se dívat na hvězdy. „Jak dlouho se vlastně známe?“ zamyslel se Karel. „Ani nevím,“ řekl Andrej, „už to bude dlouho. Vzpomínám si, jak jsme se kdysi poprvé potkali. Hned jsem věděl, že ty musíš být součástí mé příští vlády. A když jsem přišel o ministra dopravy, hned jsem věděl, na koho se mám obrátit. Ty máš totiž sílu za dva. Já to vím ze všech nejlíp.“ „Díky, šéfe.“ Kdyby si na něj Andrej posvítil, všiml by si, jak se Karel začervenal. „Říkej mi Andy.“ „Dobře, Andy,“ a oba se tomu zasmáli. „A jak jsme si tenkrát po vyhraných volbách řekli své ano. Jak ses mě zeptal, jestli budu tvým ministrem, a já ti na to řekl, že pouze, pokud budeš mým premiérem.“ „A za pár měsíců budou další,“ připomněl Andrej. „Myslíš, že je vyhrajeme?“ „O tom nepochybuju. S lidmi, jako jsi ty, Kájo, jsme neporazitelní.“ „Ale minule jsme prohráli.“ „Stejně jsme měli víc mandátů a v obstrukcích jsme mistři. Podívej se na průzkumy, Fiala vůbec nemá šanci, Piráti jsou ztracení a Rakušan vládu nesestaví.“ Na moment se odmlčel. „Kájo?“ „Ano, Andy?“ „Budeš znovu mým ministrem?“ „Budu, pokud ty budeš mým premiérem.“ „O to se neboj,“ zasmál se Andrej. „Není nikdo, kdo by mě nahradil. Uděláme Česko znovu velké. Jaké párky máš nejraději?“ „Ty s extra sýrem uvnitř. Připomíná mi to chvíle, kdy jsme spolu.“ V ten moment si navzájem pohlédli do očí. „Myslíš na to samé, na co myslím já?“ otázal se Karel. „No jasně Kájo.“ „Pojď Andy, strč do mě ten svůj kosteleckej párek!“ „S radostí, Kájo!“

Obstrukčně-destrukční války: rozhovor s předsedou strany Tsunami

Ty že chceš pomoct? Tvůj čas už se chýlí je konci, dědku. Tebe už nic nezachrání. Ale do hrobu tě dokopu rád, můj táta je hrobař. Nebo bys chtěl raději pěknou urničku, co?

Slibuji, že to nebude zadarmo.

No to bych prosil. A netvař se tak blahosklonně. Myslíš si, jak jsi důležitý, ale bez nás si tahle sněmovna ani neškrtne. Ta tvoje vládní partička má 96 křesel a opozičních dementů je 87. Bez našich si nikdo neškrtne.